Co dělat v Safranbolu, když máte celý den...

Ano, uznávám, že je to trochu zvláštní začínat cestopisnou část blogu zrovna o Safranbolu (tady si můžete přečíst proč je tak zvláštní), když všude básním o Istanbulu. Ale když ono to Safranbolu je takové... zvláštní. U nás o něm pravděpodobně slyšel málokdo (ano, je to Turecko, vnitrozemí). Jenže Lonely Planet jej vychválí tak, že vám přijde, že za tu cestu stojí. A stojí? Nu... ano, ale... Ale musíte být jinší plánovači, než jsme byli my. Přitom plán byl skvělý. Dopoledne sedneme na autobus v Istanbulu, strávíme šest až osm hodin v tom autobusu a večer už na nás bude čekat předem zamluvený pokoj v jednom z tradičních domů, kvůli kterým se sem jezdí, samozřejmě přestavěných na hotel. A samozřejmě za cenu odpovídající hlavní turistické klientele, což jsou Japonci a Korejci...

(pokračování uvnitř článku...a fotky jsou rozklikávací)

Safranbolu z okna zvonice

  

Mateřská solidarita aneb jiný svět

Plán to byl dobrý, leč... Proplést se pro někoho zastrašujícím nádražím bylo v pohodě. Po cestě do Edirne už jsme věděli kam jít navíc jsme si v naší oblíbené net kavárně zarezervovali lístky u Ulusoye, s kterým jsme měli dobré zkušenosti (ještě dnes mi od něj chodí informační maily a já nemám to srdce se odhlásit). Bus na nás čekal a i když nebyl tak luxusní jako ten do Edirne, pořád to byl lehký nadstandard na české poměry. Horší to bylo s osazenstvem. Ne, že by bylo špatné, naopak, ale Safranbolu respektive Karabük, u nějž se nachází, je dost daleko a tak se často lidem vyplatí spíše bus, než platit benzín. Tím spíše, pokud jste matka s dětmi... Onen asi osmiletý klučina, který mi neustále kopal do tašky mi nevadil. Ona asi dvouletá holčička, která po čtvrté hodině cesty propukla v neustálý jekot a nepřestala až do konce cesty už ano. Na druhou stranu, člověk musel roztát při té vlně solidarity v autobuse. Chlapi se na děcko snažili dělat opičky a když to nepomohlo, ženské osazenstvo, ve věku od cca 20 po 60 se střídalo, aby nebohé matce ulehčili a snažili se holčičku rozptýlit. Nikoho nenapadlo matce nadávat či se pohoršovat, všichni věděli, že tahle cesta je na dítě prostě moc dlouhá a snažili se pomoct. 

Karabük, industriální peklo

Jak jsme připravili kapelu o nocleh

Cesta se protáhla, ale byli jsme odměněni pohledem na Karabük, jemuž přezdívám industriální peklo, při západu slunce (viz foto). Opravdu, bydlet tady, s tímhle výhledem, tak asi skočím z okna na ozubené kolo těžebního stroje. Je to paradox, že je tohle město jen pár kilometrů od Safranbolu, jakéhosi obydleného skanzenu UNESCO. Plán dorazit navečer byl dobrý. Bohužel, nepočítal s tím, že budeme po nakonec osmi hodinách jízdy totálně dobití. Pak jen padnete na postel a usnete... Jenže když je plán ráno vyklidit pokoj, projít městečko a o půlnoci se vydat zpátky do Istanbulu, nechcete hned usnout. My si zamluvili pokoj v Bastoncu Pension, na který najdete poněkud absurdní recenze třeba tady, což jen dokazuje, že lidi jsou neuvěřitelně zpovykané mrchy, které si neumí vážit něčeho výjimečného (a nebo je to promyšlený konkurenční boj místních majitelů hotelů).

Penzion vede sympatický pár... jehož mužská část mne trochu zmrazila při příjezdu konstatováním, že mě nemá v rezervacích. I jal jsem se s úsměvem médi Pusíka vysvětlovat, že jsme se přece dohodli před cestou do Turecka a pak jsem vše potvrzoval mailem tři dny předtím z Istanbulu (jelikož mé HTC ve spojení s místním providerem vypadlo z provozu nadobro a telefonování nebylo na pořadu dne, tím spíše moje odvážné plány na to, jak budu mít vždy po ruce mapu díky Google Maps) a tak tam určitě budu, vždyť mi sám odpovídal, tak hezkou angličtinou! Chlapík pokýval a znovu se ponořil do obrovské knihy, kde měl všechny rezervace. Usmívám se a čekám. On hledá. Já už kalkuluji, kolik budu muset podsunout, abychom se vešli alespoň na podlahu mezipatra. On hledá. A ejhle, byl jsem nalezen! Pusíkovský přístup slaví úspěch! Jen tak mezi řečí mi sdělí, že kvůli nám včera naskládal nějakou místní kapelu o šesti lidech do pokoje pro čtyři a ať si užijeme ten náš, protože je prý nejkrásnější v Safranbolu.

No není to krása?

Bouchačka v ceně

A já mu to věřím. Na mou duši, v životě jsem nespal v tak úžasném pokoji. Jděte se vycpat s Hiltony, X hvězdičkovými letovisky, vodními postelemi a nevím čím. Pokoji dominuje (no vždyť tu jsou fotky) velká postel potažená démonicky jemným povlečením, které v některých částech koketuje s hedvábím. Kolem jsou tvrdší lavice, které asi čekaly na ony hudebníky... a hlavně ta výzdoba. Revolver. Je tu starý, nefunkční revolver! A já se vás ptám, kdo z vás někdy byl v pokoji s revolverem? Každopádně v posledních zbytcích sil se vlečeme k nejbližší restauraci, která se ukáže být nejlepší. Nejdomáčtější. Kromě nás tu seděli jen místní (ono se nás sem víc jak osm nevešlo) a vše vedou tři neskutečně milé starší paní. Jedna mi neskutečně evokovala jednu z mých babiček a všechny byly stejně milé. A vařily úžasně. Mimochodem, místní hemenex („šunka“ s vejci) se jmenuje sučuklu jumurta a vytvořil jsem si na téhle opečené klobásce s vejcem závislost. Celkově je zde styl kuchyně úplně jiný, než na západním pobřeží. Je večer, městečko žije místními i turisty a my... Jenže z kochání večerním městem mnoho nakonec není, padáme, usínáme, navíc ta postel je prostě božská. A božský byl i ten spánek. Otevřeným oknem trochu hartusí hospoda plná Korejců z jiného dvora, ale více ševelí listy stromů za oknem a příjemně chladný vánek. Pokrývky hladí, vše je měkké... Chrrr....

Ano, i revolver...

Meditace nad hodinami

A je ráno, ven z pokoje, naposled se pomuckat a vědět, že to chtělo přijet ráno a ne večer. Chyba, nu... Po klasické turecké snídani se domlouváme se sympatickou (vážně, Safranbolu je asi místo s nejvyšší koncentrací sympatických lidí na metr čtvereční) spolumajitelkou, že si tu necháme batohy a vyrážíme do města. Nebudu popisovat vše, tohle není průvodce, ale řekněme tohle. Pokud se ocitnete v areálu místního muzea, určitě zajděte na věž, pokud možno v celou hodinu. Úplně nahoře žije sympatický (už zase) stařík, který sice anglicky neumí, ale jeho výklad o historii místního hodinového stroje je universálně srozumitelný. Na vstupenku vám načrtne pár dat a pak vás nechá poslouchat zvuk stroje, který natáhne... a v celou odbije. Je prostě pozoruhodné, jak v těchto situacích nepotřebujete umět stejný jazyk. Tak běda, když mu za ten ryzí enthusiasmus nenecháte pár lir na kafe a čaj.

Architektura městečka je kouzelná

Faktem ale je, že i když je Safranbolu plné zajímavých věcí a památek, ve tři odpoledne už jsme neměli co dělat. A to tak, že zoufale. Už jsme za sebou měli další oběd v „naší“ restauraci, už jsme prošli mešity, muzea, tržiště, navštívili banku, místní záchodky snad třikrát a obešli všechny osmanské domy, kvůli kterým tu jsme... a není co dělat. Vážně. Safranbolu je na půl dne, pokud nechcete do Karabüku (třeba na fotbal, teď hrají první ligu) a nebo se válet ve svém luxusním pokoji. Který už jsme neměli. Když jsme takhle obcházeli třetí kolečko kol centrálního náměstíčka a dali si si asi padesáté kafe (doporučuji pak asi nejhonosnější restauraci tady, sice je vstup sem za liru, protože zde jsou i malé expozice, ale najdete tu jeden z mála evropských záchodů... pokud máte s těmi tureckými problém), už jsme nevěděli co dál. Tohle byl prostě případ špatného plánování. Dokonce jsme pokecali v jiné restauraci u jiného kafe s majitelem, který sice neznal „ček džumurjeti“, ale na čekoslovakia jasně sepnul a pak se chlubil ještě dalším místním, že tu má čechoslováky. Asi se staré nálepky nikdy nezbavíme.

Ahoj babičky

Každopádně, Safranbolu začalo být esencí horka a nicnedělání. Už jsme měli šafránové (safran, o to tu běží, že?) mýdlo, růžovou marmeládu (vynikající...ale říkám to jen já) a přemýšleli, zda bychom propašovali letadlem obrovské slaměné polštáře. Nakonec jsme, naštěstí, usoudili, že ne. Vzhledem k tomu, za jakých podmínek jsme odlétali to bylo jen dobře. Nakonec jsme zašli i potřetí k našim příjemným babičkám a po večeři zamířili na bus či taxi, což vyšlo nastejno. Mimochodem, další dobrota se ukázala. Překvapivě zde nebyl k pití klasický turecký čaj (cola, nescafé, pivo pro turisty). Ale když se na něj Hedu zeptala ten den podruhé, babička č.2 zagestikulovala ať počkáme a za pár minut přišla s půjčenou skleničkou a někde zakoupeným čajem... Asi nemusím zdůrazňovat, jak příjemně se pak na místě cítíte. Příjemným překvapením pak ještě bylo, když se za námi „moje“ babička vydala ven a stejným stylem jako onen starý pán ve věži vyzvěděla, že míříme do Istanbulu, nadšeně nám zamávala a mávala s kolegyní ještě dlouho. U stolů už seděli Korejci a moc nechápali, kolem čeho je takové pozdvižení. Ono to proflákané odpoledne asi za tenhle moment stálo.

Fotbaličtina, univerzální jazyk

Což neznamená, že jsme nevyrazili s předstihem a na autobusovém nádraží nečekali další dvě hodiny. Jelikož jsem si četl Four Four Two (UK edice, ale je i turecké vydání), opět jsme si s místním chlapíkem za barem vyměnili pár slov v universálním jazyce „hmmm? – eee, Gerrard – Liverpool? – yes, but we are ček – ček...? – Baroš – áááá, Baroš!“ a dali si čaj z ne až tak čisté sklenice, která možná stála za mým neslavným příletem. Protože odmítám připustit, že za to mohlo to lahodné sučuklu jumurta. A nebo na mne někdo, a to nejspíše, prsknul milý virus. Každopádně jsme se o půlnoci vydali na cestu zpět do Istanbulu, tentokrát jen šestihodinovou a se spícími dětmi...

Jedno z mnoha muzeí

Takže... vyplatí se jet do Safranbolu? Určitě. Jen si to načasujte trochu jinak než my. A pokud dobře pamatuji, z Ankary je to stejně daleko jako z Istanbulu, takže vás dlouhá cesta busem nemine. A motat se autem v absurdně malých uličkách nedoporučuji – byť jsem viděl borce, který vyjel s klienty kopec o stoupání asi 45 stupňů. Přijeďte raději ráno, zamluvte si ten nejkrásnější pokoj v Safranbolu a peněz nelitujte. A v klidu si vše projděte, muzeí je tu dost a když už bude horko a nebo nuda, jděte zase do toho nejkrásnějšího pokoje. A večer zase ven. Jen se připravte na trochu specifický azzán. Dodnes se s Hedvikou usmíváme při vzpomínce na muezínovo volání rozhlasem, které končilo značně nedůstojným elektronickým zvukem vypínání mikrofonu „Tu-tU“. Samozřejmě, taková cesta vám vleze do peněz, tedy na poměry Turecka. Bus není levný, hotely také ne (proboha, opravdu nebydlete v těch betonových krabicích pro turisty, kteří musí mít i v zahraničí „to svoje“ a radši jděte do míst pro turisty, kteří chtějí zkusit něco nového..), jen to jídlo a nákupy ano. Nejlepší by bylo nedělat ze Safranbolu návštěvu na otočku, ale spíše přestupní bod, třeba při cestě do Ankary. Ale když si vzpomenu na lidi, na kočky (jako všude), na několik muzeí plných oblíbených figurín a prostě celkový feeling městečka... nejde jej nedoporučit.