pátek 27. ledna 2012

Co dělat v Safranbolu, když máte celý den...

Ano, uznávám, že je to trochu zvláštní začínat cestopisnou část blogu zrovna o Safranbolu (tady si můžete přečíst proč je tak zvláštní), když všude básním o Istanbulu. Ale když ono to Safranbolu je takové... zvláštní. U nás o něm pravděpodobně slyšel málokdo (ano, je to Turecko, vnitrozemí). Jenže Lonely Planet jej vychválí tak, že vám přijde, že za tu cestu stojí. A stojí? Nu... ano, ale... Ale musíte být jinší plánovači, než jsme byli my. Přitom plán byl skvělý. Dopoledne sedneme na autobus v Istanbulu, strávíme šest až osm hodin v tom autobusu a večer už na nás bude čekat předem zamluvený pokoj v jednom z tradičních domů, kvůli kterým se sem jezdí, samozřejmě přestavěných na hotel. A samozřejmě za cenu odpovídající hlavní turistické klientele, což jsou Japonci a Korejci...

(pokračování uvnitř článku...a fotky jsou rozklikávací)
Safranbolu z okna zvonice
  

středa 11. ledna 2012

Tlustá čára

___________________________________________________________

Tak, a je tady tlustá čára. Psát blog o filmu v době, kdy nevíte kam dřív skočit, to byl prostě příliš ambiciozní počin. Takže, pokus číslo tři... Ale úplně jiný. Dnešní doba prý leží v mrtvolách blogosféry, žehná Facebooku a Twitteru. A ač věřím, že boom blogů je dávno pasé, na Facebooku jsem a na Twitter pravidelně píši, domnívám se, že čas od času, klidně jednou za 14 dní se objeví téma, o němž se stojí za to rozepsat.

Uvidíme tedy, jak se tato druhá míza uchytí. Blog už přestává být výhradně filmovým, ale ryze všehochuťovým. Pořád se bude jmenovat Smutné filmy... ale není on celý život takový, občas přehnaný, občas laciný a občas hardcore film?